Tančili jsme s "UFO"

Byl krásný letový den. Téměř nefoukalo, občas nějaký kumul. Letěli jsme s Davidem cvičit nouzové přistání s letounem Tecnam P 2002 Sierra do více členité krajiny. Nouzová přistání nad letištěm, v každé zatáčce na okruhu, dokonce i v padesátimetrové výšce po vzletu David u zvládal. V rovinatém prostoru v oblasti Polné, kde je dostatek nouzových ploch, mu to také již šlo. Bylo potřeba přitvrdit...

Po vzletu z jihlavského letiště jsme si to namířili na západ Vysočiny, mezi kopečky a lesy. Tady většinou poněkud fouká a je zde více turbulence. Je to tím, jak se západní vánek opře o začínající Českomoravskou vrchovinu.

Vhodných ploch na nácvik nouzových přistání je u Větrného Jeníkova pomálu, jsou to pastviny a vždy jsou na přiblížení a následný vzlet nějak omezené. Někdy blízkostí elektrického vedení, blízkostí obce, lesem, nedalekým kopcem, stromořadím, dálnicí a tak podobně.

Zkrátka tady se nejlépe ukáže, jak pilot dokáže brát v potaz veškeré možné souvislosti přiblížení na nouzové přistání včetně bočního větru s turbulencí za překážkou. Dozvím se také, jak se umí pilot vypořádat se stavěním vrtule a používáním klapek a se skluzy. Často jsou nutné skluzy na maximálních výchylkách klapek 40 stupňů a v zatáčce na patřičné rychlosti, bez kterých je pilot na přistání na velmi krátké plochy obvykle dlouhý a nevejde se tam.

Také se projeví jestli pilot vede v patrnosti i tu plochu a výšku od ní, kterou jsme už přelétli a jestli se na ní dokáže dostat bezpečně zpět v případě, není-li před ním a na stranách žádná jiná vhodná plocha na nouzové přistání, nebo mu rozpočet selhal.

Co to sakra je?

Letěli jsme nedaleko mé plochy ve Zbilidech, David řídil a hledal místa pro nouzáky a já také. Pohledem jsem zavadil i na svůj pozemek, kde mne nad ním cosi nezvyklého upoutalo.

Nad mou plochou, v blízkosti hrany lesa se cosi vznášelo ve výšce asi 150 m. Z dálky asi dvou kilometrů to vypadalo jako zlatý netradiční upoutaný balonek, nebo nějaký kulatý drak.

„Davide vidíš to?“ tahám kolegu za rukáv a ukazuji mu ten zlatý míč. Zprvu to neviděl.

„No ten zlatej bod asi 150 m vysoko od hrany lesa, od toho cípu lesa.“ říkám do interkomu a ukazuju mu rukou před obličejem směr. Pak zaostřil a potvrdil mi: „Vidím“.

Dal jsem Davidovi pokyn, aby k tomu slétl na stejnou výšku a 50 m bočně, abychom si to mohli prohlédnout.

Myslel jsem si, že někdo u mé, nebo na mé ploše, něco pouští. Když jsme se k tomu blížili, začínalo to mít jasnější obrysy. Bylo to jako když postavíte záchranný kruh na stojato. Bylo to celé zlaté jakoby ze zlatého celofánu, nebo zlatého alobalu. Boční okraje, vršek i střed, tedy díra, měly jasné a ostré obrysy bez jakéhokoliv zvlnění. Zajímavé bylo, že spodní část byla rozplizlá a neurčitá, jako by se rozpouštěla do oblohy. Tak trochu jako podkova. Spodek té díry uprostřed byl také už neurčitý. Vnější průměr bych odhadl v rozmezí osmdesát centimetrů až metr.

Nikde okolo nebylo ani živáčka. Nikdo, kdo by stál s vysílačkou a řídil tu podivnou zlatou lesklou věc, od které se odráželo světlo.


„Smím prosit?“

Když jsme se k tomu přiblížili najednou to vzlétlo šikmě vzhůru a od nás. Jako by se to polekalo. Vzlétlo to tak rychle, že kdyby to bylo nafouknuté a z celofánu, tak to nejspíš nevydrží. Vzlétlo to do výšky 200 m nad zemský povrch (830 m AMSL) a bylo to na naší úrovni, tak jsme už nemuseli klesat.Oba jsme moc nechápali, co to je a co se děje.

 „Toč za tím a ne blíž než 100 m“ dávám pokyn Davidovi. Chvíli hledám chytrej mobil, abych to vyfotil a pak jsem si při nahmátnutí mobilu na stehně uvědomil, že jsem si Simku dal do jiného mobilu bez foťáku, bez GPS a s vyndavací baterkou. „No stejně by to foťák z mobilu pořádně nezachytil“, pomyslel jsem si.

David se snažil v levé zatáčce dolétnout k zlatavému předmětu, ale předmět byl rychlejší a stabilizoval se na 180 stupních ve vnitřní levé zatáčce, tedy přímo proti nám. Nebylo mi jasné, jak někdo může řídit tak rychlou, z našich dosavadních poznatků tak málo aerodynamickou a křehce vyhlížející věc.

Nevykazovalo to žádné známky upoutání k zemi. Když jsme takto vykroužili jeden okruh říkám: „Davide, 5500 otáček a šedesáti stupňovou levou zatáčkou zmenši poloměr.“

David poněkud pomalu kloní a současně přidává plyn na maximální hodnotu pro trvalý let. Tak čtyři sekundy bojuje s gyro efektem, co ho nutí do klesání, a zatím zlaté cosi zrychluje a stále se drží proti nám v pomyslném kruhu daném poloměrem zatáčky.

„Nechápu proč se to staví proti nám stále tím „okem - teda tou dírou. Možná se tomu tak lépe létá. Nebo je to skenovací anténa?“ přemýšlím v duchu.

David místo toho, aby letoun ustálil v šedesáti stupňovém náklonu, při dvou G, tak raději opatrně točí nějakou pětačtyřicítku či padesátku jako by se toho bál... „ To si budeme muset znova šedesátky zopakovat - napadá mne pomyslný černý puntík do poznámek, co u pilota ještě vylepšit.“

Po dotočení druhého kola, když mi David moudře oznámil, že ten balonek bude nejspíš v našem úplavu velím: „Přebírám řízení!“

Prohlídnu si tě!

David mi řízení s úlevou nechal a jal se lépe pozorovat neznámý létající objekt.

Potlačuji, přidávám na maximální vzletové otáčky 5800 RPM a točím na opačnou pravou stranu v šedesátistupňové zatáčce. Dvě G nás tlačí do sedačky. Hlavu máme zakloněnou, jak pozorujeme UFO. Elektrickou palivovou pumpu mám právě pro takové manévry puštěnou neustále a tak to učím i ostatní. Dosahujeme cca 190km/hod a stále zrychluji.

Záměrně jsem změnil směr zatáčení, abych se přesvědčil zda UFO dolétnu a jestli to náhodou není balónek v našem úplavu, jak říkal David.

Ne, není! Neidentifikovatelný létající objekt se jal pohodlně ale úžasně rychle zaujmout polohu na protilehlé straně zamýšlené pravé utažené zatáčky. A zdá se, že je UFO naší činností pobaveno, což dedukuji z toho jak majestátně a v pohodě bez jakékoliv známky spěchu si pluje vzduchem v kruhu přímo oproti nám. V jeho pohybech jsem spatřoval jistou inteligenci. UFO jsem sledoval se zakloněným krkem zatímco letoun již byl u konce povolených limitů. Stále se mi nedařilo se k němu dostat blíž...

Ač jsem se ho snažil dohnat, letěl jsem místy i přes 210 km / hod, UFO mi to neumožnilo a stále si drželo dostatečný odstup asi 150 m proti mně.

Ve sluchátkách slyším Davidův návrh: “Sejmi to vrtulí! Bude to nějaký balonek z oslavy narozenin“

„To ne!“, odpovídám. V zápětí dodávám: „ Bude to nějaká anténa, nebo periskop a rozmázneme se o to co není vidět tedy zamaskovanou loď UFOnů“.

 Ve dvou G, s vytočeným krkem vzhůru se to blbě analyzuje… Navíc se k tomu nemohu přiblížit přes veškerou snahu a dovednosti i se skvělým letadlem.

Po dotočení druhé ostré zatáčky, při vědomí, že nemám dostatečný výkon a šanci se k UFO dostat blíž potupně opouštím krouživou formaci s UFO. Trpně přiznávám porážku. Vylétávám z ostré zatáčky a mířím do místa cvičení. Byl to ale pěkný taneček!

Jsem si vědom, že nemohu prolétávat cizí peníze. Otáčím hlavu ze směru letu přes pravé rameno a vidím, že UFO se vzdaluje naprosto přímým letem směrem k Jihlavě. Předávám opět řízení Davidovi: „Je to tvoje.“

 „Asi to byla pěkná stydlivka, když si na výzvu: Smím prosit, držela takový odstup.“, pomyslím si.

„Možná to byla moudrá bytost, raději zvolila větší a bezpečnější taktickou vzdálenost od militantních šílenců z planety Země, jakmile zjistila, jací jsme, když ji chceme taranovat …“ říká mi cosi.   

Konec letové hodiny nad Vysočinou.

Ta letová hodina plná nouzových přistání byla plodná. David se naučil rychle pracovat s letadlem a dostat se přes různé překážky do potřebné polohy nad zamýšlenou plochou pro nouzové přistání v odpovídající rychlosti a konfiguraci. Zdokonalil se ve skluzech v zatáčce a konečně pochopil proč jsme je tak tvrdě cvičili a k čemu to vlastně bylo.

Po hodině jsme mimo drobné chybičky z létání (kompenzace gyroefektu, plynulého přechodu ve skluzech) probírali, co jsme to vlastně viděli. Shodli jsme se na tom, že balónek létající rychlostí hodně přes 200 km/hod v tak utažených zatáčkách to nemohl být. Vždyť jsme kvůli ověření změnili směr zatáčení z leva do prava.

Na vojenský dron to bylo příliš okázale lesklé. Je fakt, že nad mým pozemkem, kde to létalo, vede právě od 50 m do 150 m nad zemí koridor, ve kterém je radioreléové armádní spojení. Dost často ke mně také létají vojenské vrtulníky a sedají zde ve dne i v noci. Třeba třikrát za den. Snad výcvik. Tak nevím...

Zbývá nějaký šprýmař s RC modelem, který měl motor v tělese, které bylo maskováno pod tím zlatým vrškem a ve vnitřním průměru byly řiditelné trysky ofukování a ovládání, něco jako bezvrtulový ventilátor, jenže žádný čoud ani vlnění vzduchu z toho nevycházelo a vlastně nevíme co bylo pod tím, protože to bylo rozplizlé a nebylo to zřetelně vidět.

V duchu se mi promítla scénka: Říkám leteckému doktorovi: „Nějak poslední dobou špatně vidím spodek UFO“.

„Aha tak to bude daleko horší než jsem si myslel“ odvětí doktor – „pošlu Vás za naším specialistou docentem Chocholouškem. “

Loď mimoňů to asi taky nebyla, žádný úplav, žádný zvířený vzduch, třeba jako za spalinami za turbínou, za tím vidět oproti kontrastní krajině také nebyl. Možná jiná technologie…

No nic, odečítám 5 minut leteckého tance s UFO z hodiny výcviku, aby David neplatil mé létání, které mu nic nedalo při kterém jsem trápil své letadlo na maximum – to taky asi neměl vidět. A každý si jdeme po svých.

Nevím, s čím jsme na obloze “ tancovali.“ Ani nevím, co jsme to viděli. Věřím, že se to jednou dozvím. Taky doufám, že se nějaký borec s rádiem řízeným zlatavým nesmyslem neválí doma smíchy, jak jsem mu skočil na lep. Koneckonců lítají i radiem řízené sekačky na trávu, proč by nemohl tak rychle lítat „nějakej zlatej donzu“ bez spodku. https://www.youtube.com/watch?v=K-IVsrNcJgY


Jak jste na tom Vy, viděli jste z letadla něco podobného, nevysvětlitelného?

Filip Zejda

LETECKÁ ŠKOLA ROKU

V roce 2014 jsme se umístili na skvělém druhém místě v anketě "Letecká škola roku" ve kategorii škol věnujících se výcviku pilotů ultralehkých letadel.

​​

NAŠI PARTNEŘI


AEROWEB 
Letecký informační server... více

AIRPAL
Stol Zenair letouny...  více

KONTAKT


Mobil:    +420 603 107 704
E-mail:   filip.zejda@seznam.cz
Adresa:  Zbilidy 101, PSČ 58805