Jak jsem vzlétl, aniž jsem chtěl

"Jaké bylo mé překvapení, když rogalo ihned po mém nepatrném odtlačení vzlétlo. Vzlétlo velmi rychle a pod značným úhlem. Než jsem se nadál, byl jsem v pěti až sedmi metrech." Dramatický zážitek Filipa Zejdy z doby, kdy ještě nebyl pilot.

Tento článek věnuji své laskavé ženě a všem těm lidem, kteří by chtěli začít létat, a mají nepřekonatelnou touhu být ve vzduchu a ovládat svůj pohyb prostorem.

Je úplně jedno, na čem chcete létat, jestli na draku, kluzáku, letadle, helikoptéře či vírníku. Všechny začínající piloty prosím, aby věnovali nějaký ten čas a peníz, a šli do letecké školy. Konkurence leteckých škol je již obrovská a ceny opravdu nízké. Určitě si vyberete. Nikdy nezkoušejte začít létat sami!  To, co se stalo mě, skončilo zázrakem, který se vám stát nemusí!

Kdysi hodně, hodně dávno ještě před mou leteckou kariérou jsem měl sen – létat. Už jako pětileté dítě jsem skákal ze skříně s deštníkem a divil se, že se kostra s potahem vždy ohnula, a já si rozbil kokos. Pravda – o něco později jsem maminčin deštník modifikoval a přivázal ke konci jednotlivých vzpěr kostry vrchlíku provázky k madlu a do vrchlíku udělal díru pro lepší proudění.

Padavý let ze skříně byl lepší a lepší, ale stále to nebylo ono. Byl to moc krátký let. Když jsem chtěl vyskočit s upraveným deštníkem z balkonu druhého patra paneláku, byl jsem lapen a po zásluze potrestán rodiči, kteří zjistili poškození deštníku a můj – pro ně nepochopitelný – úmysl.

Od té doby jsem byl pod kontrolou a sem tam mi rodiče a prarodiče kupovali modýlky letadel na lepení, občas i s motorem na CO2, ale to mi fakt nestačilo…

Jednoho dne jsem vyměnil téměř všechny své hračky za parádní model letadla s motůrkem na metylalkohol a na dálkové ovládání. Dlouho jsem si ho šperkoval a vylepšoval. Trávil jsem u něj hodně času. Pak, v sedmé třídě ZŠ, jsem v jednom týdnu přinesl tři poznámky typu: Váš syn zase kreslí letadla při diktátu a nedává pozor, domluvte mu. Na to mi můj táta vzteky letadlo rozšlapal, abych se začal věnovat škole. Bulil jsem hodně, ale na lítání jsem nemohl zapomenout…

Měl jsem sen koupit si rogalo s tříkolkou poháněnou motorem z Trabanta a létat po kraji, všechno vidět z výšky a létat s ptáky. Je pravda, že to bylo před revolucí a šance byla malá, zvláště bydlel-li jsem v ADIZu. V okolí Varnsdorfu by byla vhodná pole, jenže příslušn7;ci VB byli velmi ostražití a také na každém rohu. Tak jsem jen snil.

O několik let později, již po revoluci, byla situace úplně jiná. Dalo se koupit starší křídlo a dokonce i s tříkolkou a motorem Trabant s vrtulí. Podařilo se mi za tehdejší 4 000 Kč z mnoha brigád koupit křídlo a tříkolku s motorem, který měl dva válce proti sobě, duralový karter a vrtuli napřímo. Byl to takový motor boxer – Trabant v úpravě pana Uhlíře z Třebíče. Byl to pěkný kousek, opečovával jsem ho, leštil a doufal v létání.

Samozřejmě jsem neměl pilotní průkaz a upřímně řečeno neměl jsem ani povědomí, kde ho udělat. Taky mi bylo líto utrácet peníze u nějakého instruktora a vlastně jsem si věřil, že to lítání nemůže být složité. Ó bože, jak jsem se mýlil!

Na motorové rogalo jsem byl hrdý, postupem času jsem si ho předělal k obrazu svému, všechno zkontroloval, vyměnil potřebné šrouby, dobil baterku, zkontroloval zapalování a složil. Pak jsem si pojezdil po poli a tím to vždy skončilo. 

Jednoho dne jsem se odhodlal, že bych to rogalo mohl zkusit na asfaltové dráze, kde předtím létala práškovací letadla. Chtěl jsem jenom pojíždět a maximálně se zvednout tak půl metru nad zem. Pro jistotu jsem tam jel s manželkou. (Později si také udělala pilotní průkaz.)

V Komárovicích na kraji dráhy jsem složil křídlo, na jednom konci křídla byla gumička a na druhém provázek, složil jsem také tříkolku a připevnil na křídlo. Vše jsem pro jistotu omotal lanem, kdyby nevydržel spojovací uzel rogalo kontra tříkolka. Připojil jsem baterku a dolil benzín. Paráda, řekl jsem si. Oblékl jsem si zimní sjezdařskou kombinézu z 60. let po mamince, obul kanady z vojny po tatínkovi a nasadil ošoupané, ale stále frajerské sluneční brýle Ray-Ban a nakonec motorkářskou helmu. Byl jsem letec-kosmonaut!

Nahodil jsem motor přes vrtuli, manželka držela pekelný stroj plná obav, co se bude dít. Připoutal jsem se čtyřbodovými pásy do tříkolky a vznešeným pokynutím ruky jsem dal pokyn k puštění stroje. Přehazovací páčkou z favorita na hliníkové hrazdě jsem přidával pomalu a obezřetně plyn.

Rogalko se krásně rozjelo a pojíždělo bantamovými koly po asfaltu jedna radost, tak nějak nezvykle lehce jako pírko. Přejel jsem ranvej tam a zpět, vše fungovalo, jak mělo, řízení předního kolečka, hrazda i motor. Rintintintin, rintintintintin. Motor běžel pěkně, trochu hruběji a hlouběji než v Trabantu, ale brumlavý pravidelný tak dobře mně známý zvuk dával tušit dobrý stav motoru.

Na kraji plochy jsem přidal plný plyn s tím, že trochu přitáhnu hrazdu, abych se udržel na dráze. Rogalko zrychlovalo a zrychlovalo, jelo už vlastně hodně, hóódně rychle. Tak to už je fakt bomba, řekl jsem si a zkusil trochu odtlačit hrazdu. Myslel jsem si, že trochu odlehčím podvozek a pak zase přitáhnu, abych se udržel 20–50 cm nad dráhou.

„Jéje!“ Jaké bylo mé překvapení, když rogalo ihned po mém nepatrném odtlačení vzlétlo. Vzlétlo velmi rychle a pod značným úhlem. Než jsem se nadál, byl jsem v pěti až sedmi metrech. To jsem fakt nechtěl. Pokusil jsem se přitáhnout, jenže rogalo začalo prudce klonit doprava a také klopit na čumák. Vlastně udělalo jakousi souvratovou zatáčku. Co jsem během ní prožíval, nechci nikomu přát. Bylo to celkem rychlé. Zkusil jsem se zhoupnout a přehmátnout na levou stranu hrazdy a odtáhnout hrazdu. Bylo však pozdě.

Setrvačnost mi nedovolila provést můj první skutečný letecký manévr. Rogalo spolu se mnou se nezadržitelně řítilo dolů mimo dráhu. Prvně dopadla špice rogala do hluboce zoraného pole, potom jsem zaregistroval svou hlavu v černé tmě. Asi jsem mrtvý, pomyslel jsem si…

Z dálky slyším: „Žiješ??? Co je ti… Je ti něco?“

Jak by mi kdy mohlo něco být, myslel jsem si. Vyskočil jsem z už rozepnutých popruhů. Chtěl jsem se nadechnout a říct: „To je v pohodě, mám to pod kontrolou.“ – Rampa McKvak hadr.

Jenže jsem začal chroptět a slintat, nemohl jsem se nadechnout, natož mluvit. V nose jsem měl ornici a v ústech taky, dokonce ještě hlouběji. Na obličeji pokřivené Ray-Bany bez jednoho skla. A jedno slzící oko plné hlíny. Musel jsem vypadat směšně.

Asi po pěti minutách vykašlávání matky země a šťourám se v nose, když už jsem zase viděl na obě oči, jsem zjistil, že mi vlastně krom narušené sebedůvěry nic moc není.

Složili jsme s ženou trosky rogala a tříkolky, která mi bezesporu svou konstrukcí zachránila život, do auta a odjeli domů. Doma jsem se zoufalstvím prohlížel trosky. Obě náběžné trubky rogala byly ohnuté, hrazda zohýbaná a prasklá. Tříkolka již byla dvoukolkou, protože přední kolečko bylo nárazem zlomeno. Na tříkolce byly ohnuté trubky. Mé zoufalství se naplňovalo, když jsem počínal cítit namožené a zhmožděné svaly na zádech, rukou a nohou.

Takhle to asi nepůjde, řekl jsem si. Lítat už nikdy nebudu! Jenže ono se to lehce řekne a ještě jednodušeji slíbí. Ale letadla mi nikdy nedala spát…

Po nějakém čase jsem si po zralé úvaze udělal PPL na Zlínu 42 a 43 za bezmála 250 tisíc Kč. Obnovil jsem si sebedůvěru, zestárl jsem a snad trochu zmoudřel.

Chtěl jsem pokračovat dál, tak jsem si udělal i Medical certficate class I. Jenže potom jsem zjistil, že je úplně zbytečné létat GA, když za polovinu nákladů mohu létat rychlejší a výkonnější ultralighty i do zahraničí. A navíc mohu oproti GA přistát téměř všude. A tak jsem si koupil svoje první ultralehké letadlo a měl s ním pět nouzáků. Vždy selhal motor, byla to jedna z těch nejstarších a nevychytaných automobilových konverzí. Nutno říci, že mě ale vždy varoval zvukem i vibracemi. Pokaždé to skončilo v nějakém poli s rozbitou vrtulí, nebo podvozkem. Což o to, to šlo poměrně dobře a levně opravit. Nikdy jsem se nepřevrátil. Nikdy se mi vůbec nic nestalo. Pak jsem pokračoval v letecké kariéře dál, udělal si teorii ATPL a složil zkoušky před ÚCL, ale o tom až jindy…

Mnohdy na leteckých webech v inzertní sekci vidím inzerát, že to či ono létající zařízení je sice staré, ale ještě vhodné k poskakování na louce. Obracím se na vás, budoucí piloti – vzpomeňte si na mou zkušenost a nikdy se nepokoušejte létat bez leteckého instruktora. Nejspíš si tím zachráníte život a možná i jiným na zemi.

Pro ty ostatní piloty, co nabízejí své olétané nádobíčko: Prosím, nikdy nenabádejte nepoučené dychtivce do létání, aby si snad zkusili poskočit na louce. Obvykle to bez instruktora končí tragicky. A to si za rámeček fakt nedáte.

Bylo mi dáno, abych mohl napsat tento článek jako živý, plně funkční pilot, otec dvou dětí, a ne jako postižený s porušenou míchou, upoutaný nadosmrti na vozíku.

Cítím tím povinnost podělit se se svým zážitkem s ostatními zájemci o létání, aby se mohli moudře rozhodnout. Pokud tímto článkem bude osloven byť jen jeden „jakoby pilot“ bez pilotního výcviku a přiměje ho navštívit instruktora létání, pak měl tento článek smysl.

Tímto také prosím všechny piloty, pokud uvidí někoho, kdo zkouší létat bez výcviku, aby za ním zašli, neváhali ani na chvíli a řádně a laskavě ho poučili. Vím, že dotyční mohou být neodbytní i hrubí, pak je třeba jim pohrozit, že je nahlásíme. Obvykle si sbalí fidlátka a nechají toho, chvíli se bojí a pak se přihlásí do školy. A vy si můžete být téměř jisti, že jste jim tím zachránili život.

Piloti po výcviku – buďme rodiči a nedovolme začátečníkovi skočit s deštníkem z druhého patra!

LETECKÁ ŠKOLA ROKU

V roce 2014 jsme se umístili na skvělém druhém místě v anketě "Letecká škola roku" ve kategorii škol věnujících se výcviku pilotů ultralehkých letadel.

​​

NAŠI PARTNEŘI


AEROWEB 
Letecký informační server... více

AIRPAL
Stol Zenair letouny...  více

KONTAKT


Mobil:    +420 603 107 704
E-mail:   info@leteckaskolavysocina.cz
Adresa:  Zbilidy 101, PSČ 58805